Z původního počtu deseti nebo dvanácti se nás po dvou týdnech prázdnin sešlo na koupání šest, což bylo víc, než se dalo očekávat. Mezi pěti kluky se vyjímala jako princezna jediná dívka, pyšnící se nádhernými, dlouhými a od přírody světlounkými vlasy a hezkým jménem Lída.

Lída seděla se svou pomyslnou korunou v našem středu a naplňovala dokonale představu o dlouhonohé blondýně s blankytně modrýma očima a neodolatelným nevinným úsměvem. Vesele švitořila a rozdávala úsměvy na všechny strany. V Lídině případě nešlo o promyšlený a uměle vytvářený nebo aspoň dotvářený dojem, kterým by chtěla působit na okolí, Lída taková skutečně byla. V jejích nijak neodbarvovaných a přitom tak čistě blonďatých vlasech bylo něco symbolického.

Šli jsme naposledy do vody. Rychle, než slunce přestane hřát, jsme sestupovali po břehu. Chtěl jsem se být nejrychlejší a skočil z podemletého břehu plochou, ale podařenou šipkou. Vynořil jsem se otočil se na ostatní. Ze břehu už skákal další odpůrce pomalého osmělování, zatímco Lída váhavě sestupovala po dně a volala, že se to chce naučit taky. Ochotně jsem začal Lídě předávat své zkušenosti, ale ačkoli jsem ji po celou dobu ve vodě mezi nádechy seznamoval s teoretickými základy, ke skutečnému skoku jsem ji celý udýchaný už ten den nepřiměl. Vymámil jsem z ní tedy aspoň slib, že "příště to určitě zkusí".

Uplynuly tři dny, než nás zase přivítalo naše oblíbené místo. Byl jsem trochu na pochybách, když jsem se uprostřed přehrady škrábal na dřevěnou plošinu na pilotech a vzpoměl si přitom na naši minulou lekci, a váhal, jestli Lída své přání myslela až tolik vážně a jestli ji mám, když je v tak rozmarném rozpoložení, do něčeho nutit.

Přihlásila se sama. "Viď že mi ukážeš jak se skáče šipka?"

Hned dva jsme se na tu výzvu postavili a předvedli z ideální výšky jednoho metru nejelegantnější skok, jaký jsme mohli. Zbytek osazenstva propadající se dřevěné konstrukce bohužel obrátil všechnu naši snahu vniveč, když už svou první sérií "skoků" zahájil spontánně soutěž "O nejlepší placku". Nebylo divu, že při pohledu na červená břicha těch, co s povyraženým dechem vylézali z vody, opustilo Lídu okamžitě veškeré odhodlání a přemlouvala nás k dalším pokusům, aby, jak řekla, "se mohla ještě jednou pořádně podívat." Přidali jsme se k plackařům.

"... bych chtěla někoho shodit do vody...", zaslechl jsem velmi naléhavě znějící útržek věty, když jsem se vynořoval mezi bublinkami.

"Nás můžeš", navrhoval jsem, " my už mokrý jsme a nic se ti nemůže stát". Stejně jsem si nedovedl představit, jak Lída plave ke břehu a tam shazuje kohokoliv jiného, i když....

"Fakt můžu?", ujišťovala se nadšeně.

Teď už jsme jí radost stejně zkazit nemohli.

Lída byla rozkošná, když se s téměř roztouženým úsměvem opatrně blížila po rozvrzaných prknech ke svým dobrovolným obětem. Pak jsme na zádech ucítili hebký dotek její dlaně a rozhodné postrčení kupředu nás převážilo do chladivé vody.

Opět se blížil čas návratu domů a já ještě rychle dohušťoval svoje kolo, když se ozvalo tlumené bouchnutí a píst pumpičky se mi v dlani tlačil nahoru. Nechtěl jsem zdržovat ostatní a mávnul na ně, ať zbytečně nečekají. Přesvědčil jsem všechny - kromě Lídy. Chvíli mě pozorovala, jak se přehrabuji v nářadí a hledám kýžený kousek gumové hadičky a pak seběhla k vodě.

Hadičku jsem s sebou v záloze opravdu měl, kus jsem ukousl, a pět minut potom, co jsme osaměli, bylo moje kolo schopné jízdy. Šel se do přehrady opláchnout. Lída právě vystoupila na břeh a váhavě se dívala na hladinu.

"Tak skoč," volal jsem z vody, "teď to máš beze čumilů! Taková příležitost se hned tak nenaskytne," pobízel jsem. Váhavě se rozhlédla a když nikde v dohledu neviděla jediného pozorovatele, zatnula zuby a trochu křečovitě, ale přece jenom dobře se odrazila.

Sledoval jsem její krásné tělo jak prořízlo vodní hladinu, uvolnilo se a zastavilo kousek ode mne. Pak se objevila její rozzářená tvář. Odhodila na stranu pramínky vlasů a s radostným zavýsknutím mě objala kolem krku.

"Dokázala jsem to!", volala, "viď?" a vyplázla na mne jazyk.

"Jseš dobrá," řekl jsem uznale, "a ještě se zlepšíš." Opětoval jsem její objetí.

Na okamžik jsme se oba zarazili a s nejistými úsměvy se zahleděli jeden na druhého. Myslím, že tahle krátká chvilička všechno rozhodla.

Stáli jsme po prsa ve vodě a já cítil teplo její pokožky všude, kde se naše těla tiskla k sobě. Pomalu, pomaloučku jsme se přibližovali. Lída naklonila hlavu mírně ke straně a zavřela oči. Pak se naše rty dotkly v nesmělém polibku, následovaném po krátkém zaváhání a tázavých pohledech dalším...

Potácivě jsme si na nerovném dně našli nové postavení a stále ještě trochu nevěřícně potkali znovu rty druhého. "Jdem ven?", šeptla Lída, když jsme konečně popadli dech.

Byli jsme zamlklí, přinejmenším já, bez sebemenšího nápadu jak navázat na to, co se stalo. Vzpomněl jsem si na světáckou radu, že polibek se nevysvětluje, ale opakuje. Náš polibek už několikrát opakovaný byl, na to světem protřelí milovníci ve svých radách zřejmě nepamatovali. Snad se jim každá žena po několika pusách bez dalšího odevzdá.

"Ty mě máš rád?" Sklopené oči a naléhavý tón měnil před chvílí ještě rozpustilou náladu na vážnou.

Bez ohledu na to, jaký dojem to u ní vyvolá, jsem chvíli hledal odpověď. Měl jsem vnitřní uspokojení z toho, že nepřemýšlím takticky. Potřásl jsem hlavou. "Mám tě rád." "Ale říkám to moc brzo", dodal jsem s pousmáním. Přikývla, její tvář se pomalu pohnula směrem k úsměvu a já věděl, že jsem nechyboval.

Síla pravdy je nedoceněná. Lída se otočila ode mne, shodila ramínka mokrých plavek... Neschopen pohybu jsem sledoval v šikmých paprscích pozdně odpoledního slunce postavu nahé dívky, zamyšleně otírající osuškou své tělo. "Chvíli nekoukej", požádala mne zdrsnělým hlasem přes rameno. Když na mne zavolala, byla už oblečená do trička a ručníku obtočeného kolem hlavy. Dostal jsem polibek vonící rybníkem, chaluhami, jejími vlasy po dávném šampónu a hebkou ženskou kůží.

Příště jsme jeli už sami. Přišel jsem za Lídou bez obvyklé společnosti, zato ale ne bez něčeho, co bych nazval strachem ze splněných přání. Ten zvláštní a svazující pocit, že si vyjíždí ven jen kvůli mě a že několik příštích hodin, které se už nebudou opakovat, může znamenat začátek i konec... Ale kostky už byly vrženy.

Lída nebyla tak nevšímavá, aby nepostřehla rozdíl mezi tímto a předešlými dny. Neřekla ale ani slovo, přesněji, neřekla k tomu ani slovo. Jinak náš hovor plynul a skákal jako voda přes kameny. Úzkostlivě jsme se drželi zaběhnutého pořadí činností výletu k vodě. Stále vedle své princezny, sledoval jsem krásné křivky jejího těla v mokrých plavkách a sledoval, jak lpí na každé maličkosti, na každém odhození vlasů z čela, na každém kroku svých dlouhých nohou a na každém podržení za ruku a jak si dává na čas se stále větší rozechvělostí.

Vystoupili jsme z vody na břeh. Udělala několik kroků dopředu, pak se otočila a váhavým až uhýbajícím pohledem zamířila kamsi na hladinu. Socha Očekávání. Stáli jsme snad deset vteřin. Odněkud zdáli se ozvalo přes vodu slabé zavýsknutí a milenecký smích. Ucítil jsem na hrudi chlad mokré látky a hroty dvou pevných ňader. Zatímco jsem se popásal na medových rtech, přitiskovala se ke mne stále víc a já vnímal krásně těsný dotek teď už celého pružného těla, zatímco moje ruce přejížděly zatím nesměle po mokré látce a opálené pokožce. Mezi přerývanými prudkými nádechy se opakovalo jen jediné slovo: "Miláčku!" Byl to asi nejdelší polibek v mém životě.

Konečně jsme popadli dech a vyměnili si, tak jako už jednou po našem prvním vzplanutí, krátké pohledy plné hned odhodlání, hned nejistoty. Teď v nich už byly otázky nás samotné šokující, nevyslovené a nevyslovitelné. Před chvílí jsme se objali. Teď se v divokém víru myšlenek do středu drala neovladatelná vášeň.

Jak dlouhá cesta vede od polibku na tyhle rozechvělé rty k penisu pulsujícímu ve vlhké pochvě?

Očekávám tě v sobě. Přijdeš?

Jaká budou v mých rukou tvoje dívčí ňadra? Jaké to bude až je budu líbat?

Naplníš mě až po okraj láskou a bělostným semenem?

Mám představu tvého zadečku v mých dlaních, tvých chodidel nad mými zády, tvých tryskajících šťáv. Vyplní se?

Svléknout Lídu z toho jediného kusu látky, který měla na sobě, bylo napínavější než kdysi v dětství rozbalit ten nejočekávanější vánoční dárek. Když obě opálené paže mojí partnerky chvatně prolétly ramínky plavek, zbýval už jen jediný krok - shrnovat dolů...  Roztřesenýma rukama jsem chytil horní okraj pružné látky a pomalu ho stahoval přes obliny jejího fantastického těla. Nejprve sklouzl lem plavek přes překrásná prsa - pevná, vztyčená, zdvíhající se zrychleným a přerývaným dechem. Když jsem se na chvilku zastavil, abych je polaskal, proměnily se rychlé výdechy na Lídiných rtech poprvé v hlasité slastné vzdechy. To mne elektrisovalo, přetáhl jsem neúprosně látku přes boky a hýždě a potěšil se pohledem na její svěží klín.

Když Lída liftingovými pohyby nohou pomáhala plavkám urazit poslední kousek jejich dráhy na zem, zajel jsem rukou mezi hnědé chloupky a když jsem pod prsty ucítil živočišné teplo, donutil jsem ji k sténání několika zprvu nesmělými a pak už tvrdě rozhodnými výlety dovnitř.

Se zasněným úsměvem se ke mě opět přitiskla a mazlení a rytmické pohyby pánví nás brzy oba dovedly za hranici, zpoza které už vedla jen jedna cesta zpět. Matně si vzpomínám na ručníky nachvat naházené na to nejměkčí místo v dosahu, na to, jak ze sebe rvu nešikovně mokré plavky, o jejichž gumu můj úd doslova brnknul, na to, jak chvilku hledáme za neustálého laskání a líbání tu nejpříjemnější polohu, pak na nekonečný okamžik, kdy Lída zklidnila své pohyby a se sladce nepřítomným pohledem mi nabídla svou bránu do ráje. V hlavě mi vířilo rozkoší, když jsem se ponořoval do vlahého těsného objetí její pochvy a pak...

Její nohy se zkřížily za mnou, moje ruce obepjaly její boky a zadeček, její nehtíky mi klouzaly po zádech a její výkřiky naplnily vzduch. S rostoucí dychtivostí jsme se setkávali v přírazech na půli cesty a těšili se naplno Lída ze svého milence, já ze své milenky. A pak, ve chvíli, kdy se Lída sténajíc blížila svému vrcholnému štěstí, ucítila v sobě jistě cosi pulsujícího, protože mé hráze se v tu chvíli protrhly a z mého penisu vyletovala vlna za vlnou bílého spermatu a plnila její klín.

"Jo, ano, pojď do mě!", prosila v nejintimnější chvíli, tak jsem jí přání splnil. Beze zbytku, "do poslední kapičky", jak jsem se se smíchem svěřoval ještě oddechující princezně pod sebou. Upřela na mne tázavě své klasicky modré oči. "Co bude teď?", vyslovil jsem její otázku. Přikývla. "Jseš moje", řekl jsem. Přikývla, zavřela oči a s úsměvem pronesla hraně rozkazovačným tónem: "do vody!".